🌋 Indonésie – Jáva
Sopky, síra a jiný svět
Jáva a konec ramadánu
První noc na Jávě jsme strávili v hotelu nedaleko trajektu. Další den jsme se přesunuli do města Banyuwangi, kde jsme zůstali tři dny, půjčení skůtru byl oříšek, protože bylo po ramadánu. Muslimové během ramadánu drží půst, jíst se smí až po západu slunce a na veškeré radosti musí zapomenout dokud není po ramadánu. My jsme dorazili na muslimskou Jávu právě s koncem ramadánu a začátkem svátků Idul Fitri. Všechny muslimské obchody, stánky, restaurace… prostě všechno bylo zavřený. Problém byl se jen najíst. Zachránila nás síť indomarketu.
Skůtr jsme naštěstí sehnali a mohli vyrazit na vlastní pěst na Gunung Ijen, sopka s chrlící sírou.
Gunung Ijen – síra, masky a turistické pasti
Většina turistů životně potřebuje průvodce, protože cesta je životně nebezpečná, taky potřebují plynovou masku, protože plyny vás určitě zabijí! Opět další past do které kdejaká mladá německá backpackerka velice ráda skočí a zaplatí neskutečný peníze za dopravu na kopec Land Roverem.
My jsme vyrazili sami, v jednu ráno na skůtru. Po cestě chcalo, ale i tak to byla brnkačka a sranda. Žádné nebezpečí, žádné komplikace. Až na otravný šamany, kteří mě nutili si půjčit plynovou masku. Jelikož se vstupuje do národního parku, tak se musí zaplatit vlezný. Opět se promítl svátek Idul Fitri, tak jsme to měli dvakrát dražší…
Samotný výstup na sopku je procházka, nic strašnýho. Ale i tak se najdou jedinci, kteří si zaplatí místního mužíka, který tůristu vytáhne na kárce až nahoru… Sestup do kráteru je trošičku náročnější, ale opět nic co by se nedalo zvládnout. Sírové vývěry jsou neuvěřitelný, člověk kolikrát musí tajit dech, aby se jich nenadýchal.
Jinak jsme byli svědky kdy jeden japonský tůrista s plynovou maskou vlezl do oblaků plynu. Poté několik minut chrchlal a tekla mu krev z nosu… toť k užitečnosti plynových masek.
Během návštěvy kráteru jsme s Verčou přišli na to, že vlastně nosiči síry už nenosí síru… obyčený turista je většinou lehčí a dostanou za něj mnohem víc. Takže z tradičního řemesla se stal jen otisk něčeho, co už vlastně neexistuje, ale turisti za tím stále jezdí. Nosiči se samozřejmě přizpůsobí, nosí turisty, nejsou hloupí a nikdo jim to nemůže mít za zlé.
Přesun k Mt. Bromo
Po Ijenu jsme frčeli vlakem do města Probollingo. Jen získat lístky byl problém, nakonec jsme jeli nočním vlakem a zbytek noci prospali na vlakové stanici.
Z Probollinga jsme jeli bemem pod Mt. Bromo. Bromo je aktivní sopka, která je opět velikým lákadlem. Od této sopky jsem nic nečekal, nic jsem si nezjišťoval. Prostě jsme tam jeli s tím, že uvidíme. A viděli jsme!
Mt. Bromo – setkání s aktivní sopkou
Ubytovali jsme se v jednom homestay a šli na obhlídku. Sopka má kolem sebe ohromnou kalderu a ta je současně hranice národního parku, kde se vybírá vstup. Vstup byl nekřesťanský, takže jsme šli alternativní cestou a zcela zadarmo.
Sestup do kaldery je úžasná podívaná a pláň dole v kaldeře neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější byly hromady teréních toyot, které vozily neuvěřitelný množství tůristů k sopce. My jsme k ní došli pěšky, ty tři kilometry ještě ve svým věku zvládnu.
Na úpatí sopky jsme minuli pasáčky mul, kteří nám nabízeli svezení až téměř nahoru. Postupovali jsme vzhůru k pozorování západu slunce. Už během výstupu jsem si všiml, že se země třepe. Slabounko, ale třepe. Ne že by mě to nějak znepokojilo, ale pro sopkou nepolíbenýho to bylo něco novýho.
A na vrcholu mě to teprve dostalo! Bromo syčí, hučí, bublá, třepe se, řve a vypouští oblaka dýmu. Neskutečné zážitek, kdy jsem dobréch 10 minut seděl na řiti a bál se vstat a čučel do jícnu aktivní sopky. Vedle sedící Němec na tom byl stejně 😀
Východ slunce a Mt. Semeru
Druhý den ráno, kolem druhé, jsme vstali a šli na nedalekou vyhlídku na východ slunce. Výstup nenáročný s jistou odměnou. Kaldera sopky byla utopena v mlze a nad ni vyčnívaly jen sopouchy.
Opět další krásný zážitek nás čekal, když jsme si uvědomili, že za Bromem ční další aktivní sopka Mt. Semeru. Semeru hrozí každou chvíli výbuchem, pravidelně si odfukuje bílými obláčky páry.
Yogyakarta – batika, památky a jídlo
Z Broma jsme sehnali dodávku, která nás zavezla do Yogyakarty. Volba dopravního prostředku nebyla náhodná, ale jediná… vlaky byly vyprodány a autobusy jezdily všelijak. Cena dodávkou byla příznivá a jednodušší. Když se na to podívám z retrospektivy, tak horších 14 hodin jízdy a 350km cesty jsem v životě nezažil. Stav silnice nemá asi cenu komentovat, stála za hovno. A doprava jakbysmet. Jeli sme krokem.
Dokodrcali jsme se do Yogyakarty, města batiky. V okolí jsme pojezdili památky jako Prambanan, Borobudur. Kókali sme se přes plot, protože platit za vstup jako turista 25 USD je konina. Eště když víte, že místní platí pár šušňů…
Ale zase sme se podívali na slepičí chrám. Místní tam seděli jak v kostele, aktustiku to má jako v kostele, dokonce dlaždičky mají podobu krucifixu. Zajímavá změna. Jen se obávám, že během pár let to bude hodně turisticky vytěžovaný.
V Yogyakartě jsme navštívili místní batikárnu, kde batikují voskem různé vzory. Buď ručně, nebo pomocí raznic. Propracovanější obdoba našeho modrotisku. Doufám že si udrží kvalitu a nevytlačí je vyrobky z Číny.
V Yogyakartě jsme vzali pobyt jako žrádelní exkurzi. Ve čtvrti, ve které jsme bydleli, měli všechny jídla strašně levný. I na indonéské poměry! A jídlo to bylo parádní. Dávali jsme si všechny možné kombinace všeho, velké hlavní jídlo a ledový čaj k tomu v ceně. Týden jsme si debužírovali a čekali na náš koupený let do Kuala Lumpur v Malajsii.
Shrnutí cesty po Indonésii
Když to tak shrnu kolem a kolem. Indonésie jako taková mě velice mile překvapila. Krásná místní kultura, vlastně mix kultur které se ovlivňovaly a stále na sebe působí. Jakš takš zachovaná příroda, jen by to chtělo trochu osvětu ohledně plastů a odpadu.
Úžasný jídlo, který není složeno z náhražek a prefabrikátů, ale kvalitní domácí strava vařená na ulici. Obzvlášť polívka Bakso! S česnekem!
Jo, pár negativ se najde. Hlavně rozdílné ceny pro tůristy a místní. Ale s tím se musí opět počítat. Jsi na dovolené, tak plať.
Ale i tak jsme navštívili jen kousek této ohromné ostrovní země. Jen část Jávy a Bali, každý ostrov je unikátní a má svoje kouzlo, stejně jak zbytek Indonésie.