Bali, Na sever a na jih

Sobota 17.6.

Půjčujeme si skútr na několik dní a vyrážíme prozkoumat ostrov směr sever.

První zastávka je u rýžových teras Tegalalang. Nevím, jestli jsou v mapách značeny omylem, protože tady moc terásek není a turisti už vůbec ne. O to je to tady ale zase samozřejmě hezčí. Ocitáme se na venkově, mezi rýžovými políčky, kde děti pouštějí draky. Krásná atmosféra.

Pokračujeme dále na sever, stoupáme pořád do kopce, až dorazíme k jezeru Beratan a jeho krásnému chrámu Pura Ulun Danu Beratan. Nechce se nám platit za parkování motorky přímo před chrámem, tak jedeme kousek dál, až to vypadá, že jsme se trochu ztratili. Při pohledu na mapu ale objevíme cestu, která vede ke chrámu z boku, tak to tam jedeme prozkoumat. Výsledek – zadarmo nejen parkování, ale i vstup do chrámu. Co se dá dělat… Podívaná je to pěkná, turistů mraky.

Pokračujeme dál na sever a u dalšího jezera, Danau Buyan, jedeme obhlídnout kemp, o kterém jsem četla. Velice komerční kemp se spoustou lidí. Hned vedle se nachází Bike Park. Jenom za vstup po nás chtějí 100 000 rupií za jednoho. Tolik jsme platili za pokoj pro dva, takže se obracíme a jedeme zpátky na hlavní silnici. Ještě před tím si ale u malého warungu u jezera dáváme oběd – Nasi Goreng a Cap Cay tu mají vynikající.

Vyjedeme nad jezero na vyhlídku Twin Lakes a odtud z kopce mezi lesy hřebíčkovými a poli rýžovými sjíždíme do nižších nadmořských výšek. Přes město Seririt, kde už na nás nedýchá atmosféra hinduistická, nýbrž muslimská, se dostaneme k moři na pláž, která je pokrytá spoustou odpadků. Těžko zde soudit, zda jsou to odpadky místní či připlavaly odjinud, jestli za ně mohou místní nebo turisté.

Začíná se smrákat a my pořád nevíme, kde budeme dneska spát. Hledáme nějaké odlehlé místo, kde bychom mohli postavit stan, ale nedaří se. Zajedeme do lesa, jedeme už docela dlouho po lesní pěšině, ale všude kolem jsou pořád stavení. Když už je skoro tma, najdeme plácek, ale jsme pořád blízko stavení a místní děti si nás už všimly, tak se rozhodneme jít se zeptat. Rukama nohama se domlouváme, anglicky tu nikdo nemluví, s pomocí anglicko-indonézkého slovníku dáváme něco dohromady. Není to jednoduché, ale nakonec se nám podaří domluvit se, že si tu můžeme postavit stan a brzy ráno zase odjet. Vypadá to, že nikdo z rodiny ještě stan neviděl a nechápou, co tam chceme dělat. Situace nám není příjemná, ale už se stalo.

Neděle 18.6.
Brzy ráno balíme a jedeme podél severního pobřeží na východ do vesnice Les ke stejnojmenému vodopádu. Když konečně najdeme „vstup“ k vodopádu, chtějí po nás 20000 rupií za každého. Opět si řekneme, že vodopádů jsme na Zélandu zadarmo viděli dost a že za takovouhle cenu můžeme mít oběd a obracíme to. Ze skupinky cizinců stojících opodál nás ale doběhne jedna slečna, která nám nabízí, že za nás vstup zaplatí. To samozřejmě odmítáme. Ona se ale nedá odbýt, prý je to krásný vodopád, je tam krásné koupání a prostě tam musíme tam jít. Někdo jiný prý zaplatil vstup za ní, tak ona ho zaplatí za nás. Jenom jí musíme slíbit, že dojdeme opravdu až k vodopádu a vykoupeme se tam. K vodopádu samotnému je to ještě asi 2 km do kopečka, takže když k němu dorazíme, koupel si dáme rádi.

Po obědě ve warungu u silnice zamíříme kousek zpátky a pak znovu do kopce. Naším cílem je dnes místo, kde by se mělo dát kempovat s vyhlídkou na východ slunce a sopku Batur a Agung. Naše jediná informace je, že by to mělo být někde u vesnice Pinggan. Pátráme docela dlouho, v místě se dnes zrovna konali motokrosové závody, takže lidí a motorek všude kolem moc. Nakonec se doptáme u policistů, kteří si zrovna dávají polívku Bakso u pojízdné polívkárny. Kolem kempoviště jsme projížděli, ale nenapadlo nás, že je to tady. Místo spíš vypadá jako parkoviště, ale místo na stan tu je, takže máme vyhráno. Vracíme se na polívku k večeři k pojízdné polívkárně.

Pondělí 19.6.
Ráno krásný výhled na východ sluníčka a sopky Batur a Agung a zakouřené údolí pod sopkou, kde celou noc těžili asi kámen. Pokračujeme dolů do údolí krutým sjezdem po strmé kaldeře. Tedy, Radek jede, já jdu pěšky, cesta je prudká a s výmoly. Údolí je zakryté mraky a atmosféra ponurá. U jezera uděláme odbočku k horkým pramenům, do kterých se nám ale nechce a omrkneme, jak vypadá začátek výstupu na sopku Batur. Pokračujeme ve sjezdu do údolí a na východní pobřeží do Amedu. Tenhle sjezd je opravdu drsný, prašná cesta rozbitá, a tak jdu prvních několik kilometrů znovu raději pěšky.